Také máte rádi příběhy? A co teprve ty, které napsal sám život.. Poprvé jsem o příběhu Ivana, úžasného gorilího chlapáka, slyšela asi před třemi roky z animovaného filmu z dílny Disney: „The one and only Ivan“. Na konci filmu jsem tak hodně a ustavičně plakala dojetím, že jsem rozbrečela i svého přítele. A to je dámy a pánové kumšt! To bylo asi poprvé, co jsem ho viděla plakat, takže si troufám říci, že tento příběh má potenciál se dotknout nejednoho srdce. Ale dost už tlachání, pohodlně se usaďte, příběh začíná…
Píše se rok 1962 a v hlubokých deštných pralesích tehdejšího Zairu (dnes Demokratické republiky Kongo) přichází na svět malý gorilí sameček. Měl žít život plný divokosti a svobody, ale jeho osud se měl brzy změnit. Ivan se stal obětí nelegálního obchodu se zvířaty. Pašeráci ho krutě vytrhli z náručí matky a prodali ho do Ameriky.
V roce 1964 dorazil Ivan do Tacomy ve státě Washington v USA. Zde si ho, spolu s jinou gorilí samicí, pořídili majitelé obchodního centra B&I. Namísto okamžitého umístění do klece ale Ivan dostal nečekaný domov.
Ujal se ho Ruben Johnston, manažer zverimexu v obchodním centru, a jeho manželka Margaret. Pro následující tři roky žil Ivan u Johnstonových jako domácí mazlíček. Spával v postelích, hrál si s hračkami a byl součástí rodiny. Ivan si užíval lidskou blízkost, ale jak rostl, jeho síla a gorilí instinkty se stávaly nezvladatelnými. Život v rodinném domě se stal nemožným.
V roce 1967, kdy Ivan dosáhl puberty a stal se příliš velkým a silným na život v domě, ho Johnstonovi přesunuli. Ne však do zoologické zahrady, ale do betonové klece o rozměrech 4,3 x 4,3 x 1,8 metru uvnitř nákupního centra B&I. Zde strávil Ivan neuvěřitelných 27 let svého života.
Pro návštěvníky byl Ivan hlavní atrakcí. Seděli před jeho skleněným výběhem, fascinovaně ho pozorovali a fotili. Ivan byl místní celebritou, tváří obchodního domu. Z pohledu veřejnosti byl možná zajímavou kuriozitou, ale z pohledu gorily to bylo vězení. Chyběl mu prostor, společnost jiných goril, přirozené prostředí, stromy, tráva – vše, co gorila potřebuje k plnohodnotnému životu. Jeho klec byla malá, sterilní a bez jakékoli stimulace. Byl to život v izolaci.
Ivan ale nebyl jen vězněm, byl také umělcem. Jeden z jeho ošetřovatelů mu kdysi dal štětce a barvy. Ivan, k překvapení všech, začal malovat abstraktní obrazy. Jeho umění se stalo velmi populárním a prodávalo se v obchodě. Paradoxně, právě jeho umělecký talent pomohl upozornit na jeho nelehký osud a dal mu ještě větší publicitu.
Jak léta plynula, stále více lidí si uvědomovalo krutost Ivanova osudu. V 80. letech se začala zvedat silná vlna odporu. Aktivisté za práva zvířat, jako je například organizace PAWS (Progressive Animal Welfare Society), začali organizovat protesty a petice.
Kampaň nabrala na síle po odvysílání dokumentu „The Urban Gorilla“ (Městská gorila) na National Geographic v roce 1993. Tento dokument srovnával Ivanův smutný život v nákupním centru se životem goril v zoologických zahradách, kde měly mnohem lepší podmínky a možnost interakce se svým druhem. Dokument vyvolal celonárodní pobouření a tlak na majitele B&I centra se stal neudržitelným. Desítky tisíc dopisů a petic zaplavily úřady a média.
Pod obrovským tlakem veřejnosti a médií se majitelé obchodního centra B&I rozhodli Ivana darovat. V roce 1994 se Ivan vydal na svou poslední cestu – do Zoo Atlanta ve státě Georgia. Předtím, než se však trvale usadil v Atlantě, strávil krátký čas ve Woodland Park Zoo v Seattlu, kde prošel karanténou a přípravou na nový život.
Jedním z nejdojemnějších okamžiků jeho života bylo, když se po desetiletích v betonové kleci poprvé dotkl skutečné trávy. Ošetřovatelé z Zoo Atlanta popsali, jak opatrně nejprve prozkoumával trávu prstem, pak si k ní přičichl a nakonec si na ni s patrnou spokojeností lehl. Musel to pro něj být neuvěřitelný zážitek – cítit měkkost a vůni přírody, která mu byla po tak dlouhý čas odepírána.
V Zoo Atlanta se Ivan konečně setkal s dalšími gorilami. Zpočátku byl plachý a nejistý, protože nikdy předtím prakticky nežil s jedinci svého druhu. Ale postupně se adaptoval a vytvořil si pouta s ostatními gorilami. Sice nikdy nebyl dominantním samcem, ale našel si své místo ve skupině. Pozorovat ho, jak se učí gorilí chování a interakce, bylo pro ošetřovatele i návštěvníky fascinující.
Jeho vztah k lidem se také změnil. Zatímco v obchodním centru byl zvyklý na davy za sklem, v zoo si užíval péče ošetřovatelů, kteří k němu měli velmi osobní vztah. Stále si uchoval určitou náklonnost k lidem, ale zároveň se učil být více gorilou.
Ivan prožil v Zoo Atlanta plnohodnotných a šťastných 18 let. Zemřel v roce 2012 ve věku 50 let. Jeho příběh však neskončil. Stal se inspirací pro knihu „The One and Only Ivan“ (Jediný a jedinečný Ivan) od Katherine Applegate, která byla později adaptována do úspěšného filmu od Disneyho v roce 2020.
Závěrem
Ivanovo utrpení, jeho osamělost a nakonec jeho triumfální návrat k důstojnosti nejsou jen příběhem jednoho gorilího samce. Jsou hlubokou zprávou pro celé lidstvo. Ukazují nám, že zvířata nejsou pouhé věci, které můžeme vlastnit, vystavovat, nebo s nimi libovolně nakládat. Jsou to bytosti s komplexními emocemi, vnitřním životem, schopností cítit radost i bolest, strach i touhu po svobodě. Ivanova touha po trávě, jeho reakce na setkání s vlastním druhem – to vše jsou dojemné důkazy hloubky jeho duše.
Je naprosto zásadní, aby Ivanův příběh žil dál, aby byl neustále vyprávěn a aby se stal součástí našeho kolektivního vědomí. Jeho utrpení nesmí být zbytečné. Je to naléhavá připomínka naší morální zodpovědnosti vůči všem živým tvorům. Ivan nám ukázal, že za práva zvířat lze a je třeba bojovat, že soucit a odhodlání jednotlivců i organizací mohou vést k vítězství. Může nás inspirovat k tomu, abychom zvířata neuzavírali do nevhodných klecí, aby si naše touha po zábavě nevybírala daň na jejich svobodě a důstojnosti.
Ať je Ivanův životní příběh neustálou výzvou k empatii, k pochopení, že každé stvoření má právo na život v přirozenosti a svobodě. Protože v jeho očích, v jeho malbách a v jeho konečném dotyku trávy se zrcadlí nejen jeho touha po domově, ale i univerzální touha všech bytostí po životě, který je hoden žití. Nikdy nezapomeňme na Ivana.
S láskou
Katka
Leave A Reply