Představte si, že vás zavřou. Bez soudu, bez viny, bez možnosti volby. Jen proto, že jste pro někoho zajímaví.
Lidé jsou posíláni do vězení za trest. Protože ztráta svobody je jedna z nejtvrdších forem trestu, které si jako společnost umíme představit. Přesto, když navštěvujeme zoologické zahrady, jen málokdy si uvědomíme, že zvířata, která tam obdivujeme, žijí často podobně – za mřížemi, v omezeném prostoru, zbavená přirozeného prostředí, kontaktu s vlastní smečkou, možnosti volby a volného pohybu.
Nejsou zde proto, že by spáchala něco zlého. Jsou zde proto, že jsme je tam dali – protože je chceme vidět. Aspoň jednou za život. A možná dětem ukázat, „jak vypadá lev“ nebo „jak je roztomilá panda“.
Ale co takový život znamená pro zvíře samotné?
Zvíře v zajetí může na první pohled působit klidně. Možná se právě vyvaluje ve stínu nebo zívá u napáječky. Ale zdání klame. V mnoha případech se pod vnějším tichem skrývá hluboký stres, frustrace, apatie nebo naopak neurotické projevy — opakující se chůze dokola, kývání hlavou, okusování mříží, sebepoškozování. Tyto projevy nejsou v zoo výjimkou. Jsou voláním o pomoc.
Divoká zvířata mají v přírodě obrovské teritorium — šelmy urazí denně desítky kilometrů, ptáci se vznášejí nad krajinou ve volnosti a stáda se volně přesouvají krajinou podle zdrojů vody, bezpečí a přirozeného rytmu života. Jakmile jsou o tuto svobodu připravena, často to hluboce zasahuje jejich tělo i duši. Jejich potřeby se totiž nezastaví jen proto, že byly zavřeny do klece.
Často slýcháme argumenty, že zoologické zahrady zvířata chrání. Že jsou zde kvůli ochraně druhů, kvůli vzdělávání lidí. Ale skutečně chráníme, když zvířata zavíráme do omezených výběhů a přizpůsobujeme jejich život našim návštěvním časům a očekáváním?
Zvířata se v zoo přizpůsobují lidem. Jsou vystavena hluku, neustálé přítomnosti lidí, bleskům fotoaparátů, mávání, volání, krmení, někdy i dotekům. Jejich dny jsou rytmizovány lidským provozem — ne přirozenými cykly. A my tomu říkáme „záchrana druhu“.
To ale není ochrana. To je kompromis, ve kterém často převládá lidská zvědavost a potřeba „vlastnit zážitek“ nad hlubokým respektem k životu zvířete jako cítící bytosti.
Co kdybychom to zkusili jinak?
Co kdyby zoologické zahrady skutečně změnily směr? Místo míst, kde zvířata slouží lidem, by se mohly stát útočištěm, kde lidé slouží zvířatům. Opravdovým centrem pomoci — rehabilitace, léčby, ochrany přirozeného prostředí a vzdělávání bez potřeby zvířata držet za mřížemi. Místem, kde mají zvířata volnost pohybu, možnost výběru, soukromí a přirozené sociální vazby.
Inspirací mohou být tzv. zvířecí rezervace či svatyně — chráněná území, kde zvířata nejsou exponáty, ale hostitelé. A pokud už člověk smí vstoupit, pak jen tiše, s pokorou, jako návštěvník v cizím světě, kde platí jiná pravidla — pravidla přírody, ne člověka.
Je načase přestat hledat výmluvy, proč je to „potřeba takto dělat“, a začít se ptát: Co skutečně slouží těm, kteří nemají hlas?
Jak tedy můžeme změnit směr, kterým se zoologické zahrady ubírají?
A co můžeme dělat my – jako jednotlivci, jako návštěvníci, jako společnost?
1. Transformace stávajících zoo na přírodní svatyně
Namísto míst, kde jsou zvířata držena pro zábavu návštěvníků, by se zoologické zahrady mohly postupně přetvořit na záchranné a rehabilitační stanice. Prostor, kde se nejedná o vystavování, ale o uzdravení. Zvířata zde nejsou atrakcí, ale bytostmi, o které je pečováno s respektem a soucitem. Kontakt s veřejností by byl minimální, řízený a důstojný – sloužící pouze osvětě, nikoliv zážitku.
2. Podpora etických projektů v místě přirozeného výskytu zvířat
Místo převozu zvířat z divočiny do betonu bychom měli jako společnost investovat do ochrany jejich přirozeného prostředí. Projekty in-site (v místě výskytu) jsou mnohem účinnější pro zachování druhů i celých ekosystémů.
Znamená to chránit lesy, savany, řeky, stepi – a s nimi i celé společenství, které v nich žije.
3. Změna vzdělávání – bez nutnosti chovu v zajetí
Dnešní technologie nabízejí fascinující způsoby, jak se přiblížit zvířatům, aniž bychom je museli zavírat. Virtuální realita, 3D filmy, dokumenty z divočiny, interaktivní vzdělávací centra – to vše může být zdrojem hlubokého poznání a soucitu.
Nejde o to, aby se děti „dotkly žirafy“. Jde o to, aby pochopily, jak žirafa skutečně žije, cítí a proč si zaslouží svobodu.
4. Osobní volba – říct ne komerčním zoo
Každá vstupenka je hlas. Každý krok za turniketem podporuje stávající systém. Pokud se rozhodneme zoo nenavštěvovat, dáváme tím jasně najevo, že chceme jinou budoucnost – takovou, kde život není k prodeji.
5. Hledání a podpora autentických zvířecích svatyní
Existují místa, která zvířata opravdu chrání – bývalé cirkusové slony, zachráněné velké šelmy, opuštěné primáty nebo farmářská zvířata, která unikla smrti. Tato místa pracují s úctou a tichostí. Návštěva zde není turistickým zážitkem, ale pokorným setkáním.
Podporujme je. Sdílejme jejich příběhy. Pomáhejme jim růst.
6. Zoologické zahrady jako advokáti zvířat – ne jejich věznitelé
Místo tichého souhlasu se systémem by mohly zoo aktivně vystupovat jako hlas zvířat, která ho sama nemají. Mohly by se stát důležitými partnery v ochranářských iniciativách, které upozorňují na nelegální obchod se zvířaty, týrání, likvidaci biotopů nebo zneužívání zvířat v zábavním průmyslu. Mají zázemí, odborníky, autoritu i dosah. Místo billboardů lákajících na „mládě pandy“ by mohly investovat energii do osvěty, apelů a reálných kroků, které povedou k systémovým změnám.
Mohly by vytvářet tlak na vlády, iniciovat petice, spolupracovat s legislativci. Volat po mezinárodních dohodách, které ochrání zvířata v oblastech, kde jsou bezbranná vůči lidské chamtivosti. Místo toho, aby zvířata prezentovaly, by je mohly skutečně zastupovat. Protože když už někde zvíře žije v lidské péči, mělo by to být s jediným cílem: aby jeho příběh pomohl ostatním zvířatům zůstat svobodnými.
Zvířata si nevybrala být zavřená, pozorovaná, vytržená ze svého přirozeného prostředí. A přesto to tiše snášejí, zatímco my přecházíme kolem a říkáme tomu zábava. Možná je čas podívat se na ně znovu — tentokrát ne skrze oka klece nebo skleněnou zábranu, ale pohledem srdce. Pokud má mít budoucnost skutečnou hodnotu, neměla by v ní být svoboda výsadou jen jednoho druhu.
S láskou
Katka
Leave A Reply