Hosté lesa – zní to jemně, téměř poeticky. Ale právě v těchto slovech se skrývá hluboká pravda , kterou jsme jako lidé přestali vnímat. Do přírody často vstupujeme s pocitem, že na ni máme právo. Že je tu pro nás – pro naši pohodu, odpočinek, zážitky. Zapomínáme na to, že to není rekreační prostor vytvořený k našemu potěšení, ale domov – a my jsme v něm jen hosté. A podle toho bychom se měli chovat.
Často se divíme, že v lese potkáme zvíře. Jsme překvapeni, když se brání, že nás nečeká s otevřenou náručí. Jsme zaskočeni tím, že jeho reakce může být instinktivní, přímá, někdy i nebezpečná. Zvíře nakonec označíme za „problém, který musí být vyřešen“. Ale co když jsme to my, kdo narušil rovnováhu? Co když jsme překročili práh, aniž bychom zaklepali?
Zvířata jsou v lese doma, my jsme ti, kdo vstupují. A s každým krokem do jejich prostoru bychom měli nést tiché vědomí úcty – protože jsme hosté v místě, které žije vlastním rytmem (od kterého jsme se odpojili), vlastními zákony, vlastní hloubkou.
A přesto jsme to my – lidé, kdo zvířatům každý den ukrajuje prostor – výstavbou, silnicemi, těžbou i hlukem. Tváříme se překvapeně, když někde na zvíře narazíme a když na nás zvíře reaguje podle svého přirozeného chování, ne podle naši představy. Stavíme ploty, značky a požadujeme, aby zvířata ustupovala. Ale nikdy si neklademe otázku: „Kam vlastně mají ustoupit?“
Domovy divokých zvířat přetínáme dálnicemi, rozbíjíme krajinu na malé ostrůvky, ve kterých není možné svobodně žít. A pak jsme pohoršeni, že se zvířata přibližují k lidským sídlům, že procházejí přes silnice, že „ztrácejí plachost“. Ne, neztrácejí. Jen už nemají kam jít.
Divoká zvířata nás neohrožují ze své podstaty. Brání se. Chrání svá mláďata. Sledují své instinkty. A hlavně – žijí v prostoru, který je stále více narušován naším lidským neklidem.
Pokud chceme mluvit o bezpečnosti – své i jejich – musíme si nejprve položit otázku: Jsme vůbec schopni žít s respektem k ostatním bytostem? Tato otázka není výzvou k oběti. Je pozváním k návratu – k rovnováze, která prospívá všem. Změnou svého přístupu neprospějeme jen zvířatům. Možná tím posílíme vlastní bezpečí. Možná objevíme, že čím jemněji a vědoměji kráčíme krajinou, tím více jsme v ní doma. Tím více vnímáme, že jsme součástí – ne nadřazeným druhem, ale článkem v síti života.
Abychom to dokázali naplnit v praxi, můžeme začít těmito konkrétními kroky:
- Změnit své chování v přírodě
– držet se vyznačených stezek
– vyhýbat se hlučnému chování, nepouštět hudbu, nekřičet
– nechodit do přírody v noci nebo za soumraku, kdy je zvěř nejaktivnější
– nenarušovat klidová nebo rozmnožovací území (např. v období hnízdění či kladení mláďat)
– nezanechávat po sobě odpadky, pachové stopy ani zbytky jídla
– respektovat zákazy vstupu pro psy (a to jsem velký pejskař)
- Chránit divočinu i její přirozené cesty
– podporovat výsadbu remízků, keřových pásů a propojení krajiny pro přirozenou migraci zvěře
– zapojit se do občanských iniciativ proti ničení přírodních ploch zbytečnou výstavbou
– podporovat vytváření zelených mostů a podchodů pro zvířata – a zároveň brát vážně značky upozorňující na jejich výskyt
- Zpomalit a vnímat
– zpomalit v autech, zejména v oblastech známých výskytem zvěře
– nechápat les jako kulisu, ale jako živý organismus s vlastním rytmem, který má právo na klid
- Vzdělávat se a kultivovat citlivost
– učit děti i sebe rozumět stopám, zvukům, náladám přírody
– naslouchat lidem, kteří skutečně znají zvířata – etologům, ochráncům
– proměnit rétoriku: místo slov jako „škodná“ nebo „přemnožení“ mluvit o rovnováze, potřebě prostoru a důvěře
- Podporovat ochranu zvířat a jejich práv
– pomáhat organizacím, které zvířata zachraňují, chrání a pečují o jejich prostředí
– mluvit nahlas tam, kde zvířata mluvit nemohou – stát se jejich hlasem
Zvířata od nás nechtějí žít odděleně. Naopak – neúnavně se snaží, abychom si vzpomněli, že jsme jedním, jednou energií. Pomáhají nám pozvednout naše vědomí. Učí nás zpomalit, cítit, být přítomní. Dělají to i za cenu vlastního života. Nejsou lakomá, nesnaží se si přivlastnit lesy, louky ani hory. Jen potřebují naši ohleduplnost. A v době, kdy lidstvo ještě není plně probuzené – i naši ochranu.
A proto nesmíme mlčet, když se přírodě ubližuje. Nesmíme zavírat oči, když mizí další kousky divočiny. Čím více je ztrácíme, tím více ztrácíme sami sebe. Každý náš krok, rozhodnutí nebo slovo může být tím, co vrátí rovnováhu.
Ne kvůli nim.
Kvůli nám všem.
S láskou
Katka
Leave A Reply