V době, kdy se společnost posouvá k větší empatii, respektu ke zvířatům a ohleduplnosti k přírodě, je načase se také ptát, jakou roli má dnes zastávat myslivost. Je skutečně nutné stále zvířata střílet, věznit je v norách, nebo je označovat za „škodnou“? Anebo už nastal čas změnit směr a přehodnotit smysl lidského zásahu do přírodních cyklů?
Mnoho lidí dnes věří – a já mezi ně patřím – že příroda má tu nejlepší schopnost držet rovnováhu sama. Nevyžaduje od náš řízení, regulaci ani násilí, ale spíše ochranu a prostor. A právě v tom by mohla moderní myslivost najít svůj nový smysl.
Zastaralé pojetí myslivosti považuje praktiky jako jsou norování, odstřely či odchyty za nezbytné pro regulaci zvěře a udržení „zdravého“ stavu populace. Pojďme si o nich tedy říci něco více.
Norování
Norování je jednou z nejkontroverznějších mysliveckých praktik. Jde o způsob lovu, při kterém je lovecký pes vpuštěn do nory, kde se nachází divoké zvíře – nejčastěji lišky nebo jezevci. Cílem je zvíře z nory vyhnat, nebo ho v noře přímo konfrontovat. Zvíře je pak usmrceno buďto psem samotným, anebo následně střelcem, který čeká u východu z nory. Logicky si dokážeme představit, že je divoké zvíře v noře v absolutní nevýhodě – nemá kam utéct, brání se v úzkém prostoru. Dochází u něj k extrémnímu stresu a fyzickému utrpení. Norování se obhajuje jako „regulace predátorů“, ale vědecké důkazy o jeho přínosu pro ekosystém chybí. V přírodě je predátor součástí rovnováhy – odstranění lišek například vede k přemnožení hlodavců, což narušuje ekosystém i zemědělství.
I Vy se můžete postavit proti této kruté praktice, která nepřináší nic jiného než jen utrpení. Prosím, přispějte svým podpisem k petici pro zákaz norování v ČR.
Odstřely
Odstřel je nejčastější formou myslivecké „regulace“. Ročně jsou v Česku zastřeleny statisíce zvířat – především spárkatá zvěř jako jsou srnci, jeleni, divočáci, ale také lišky, kuny, zajíci nebo ptáci. Hlavním argumentem je „udržení rovnováhy“ a „omezení škod na polích a lesích“. Ve skutečnosti však odstřely často způsobují pravý opak. Zásahy do přirozené struktury populací – selektivní lov (např. velkých srnců) narušuje genetickou rovnováhu druhu. Odstřel neřeší příčinu škod – tou je často ztráta přirozených predátorů (vlci, rysi, orli), zničené biotopy a intenzivní zemědělství.
Odchyty
Další metodou jsou živé odchyty pomocí pastí – zejména pro lišky, kuny nebo toulavou zvěř. Zvířata jsou nalákána do klece nebo sklopce, uvězněna a později usmrcena. Zvířata tak tráví hodiny nebo dny v pasti, vystavena strachu, žízni, chladu či vedru. Mohou si ublížit snahou o útěk, někdy dojde k úmrtí ještě před tím, než dorazí myslivec. Nejedná se zde o selektivní metodu – do pasti se chytají i jiná zvířata (ježci, kočky, ptáci). Tato metoda absolutně postrádá smysluplný efekt – lov jednoho jedince populaci nijak zásadně neovlivní, ale přesto způsobí mnoho utrpení a bolesti.
Tyto staré myslivecké metody nejsou nástroji péče o přírodu a zvířata, jsou to nástroje násilí a utrpení. Často způsobí více škody než užitku – zvířata traumatizují, narušují rovnováhu v ekosystému a přispívají k tomu, že příroda není schopná fungovat přirozeně.
V mysliveckém zákoně i v myslivecké praxi se stále používají pojmy jako „škodná zvěř“ a „lovná zvěř“. Tato označení nejsou neutrální – odrážejí hodnotící pohled člověka, který přírodu posuzuje podle toho, zda mu vyhovuje nebo překáží.
„Lovná zvěř“ = zvířata, která je povoleno lovit v určitých obdobích. Patří sem např. srnci, jeleni, daňci nebo divoká prasata.
„Škodná zvěř“ = zvířata, která jsou považována za nebezpečná nebo obtížná (např. liška, kuna, tchoř, jezevec, krkavec). Na mnohá z nich se vztahují výjimky, které umožňují lov celoročně, často bez ohledu na období rozmnožování nebo péče o mláďata. Tato kategorie vychází čistě z lidského zájmu – tedy ochrany majetku (např. drůbeže), zemědělských plodin nebo loveckého revíru. Nezohledňuje se přitom skutečná ekologická role těchto zvířat.
Z pohledu přírody ale neexistuje žádná „škodná“ – pouze druhy, které mají své místo a funkci v ekosystému. Označit zvíře za škodné znamená stavět lidské zájmy nad rovnováhu přírody, což v důsledku škodí celému ekosystému – včetně nás samotných.
V době, kdy si uvědomujeme, že zvířata cítí bolest, stres, radost i strach, je otázka na místě: „Jak si dnes obhájíme právo střílet zvíře, které neohrožuje naše přežití, ale pouze nám „překáží“?“ V minulosti mohl lov znamenat potravu nebo obranu. Dnes je to volnočasová aktivita. Zabíjení je vydáváno za péči, ale jak může být střelba péčí o přírodu? Nerespektujeme zvířata jako cítící bytosti – chováme se k nim jako k věcem, které lze řídit, odstraňovat, přestavovat.
Lov je stále často prezentován jako tradice, zábava, sport – a přitom znamená násilné ukončení života zvířete, které si nevybralo žít v lidském systému pravidel.
Většina dnešních zásahů do přírody – ať už jde o odstřely, „regulace“ zvěře nebo umělé řízení populací – vychází z představy, že příroda potřebuje lidské vedení, jinak se „zvrhne“. Ale co když je to přesně naopak? Příroda totiž není chaotický systém, který by se nutně zhroutil bez člověka. Naopak – jde o velmi komplexní, propojený celek, kde každé zvíře, každý predátor i každý „škůdce“ má své místo a důvod. V přírodních, člověkem nenarušených ekosystémech funguje tzv. trofická rovnováha. Jednoduše řečeno – množství zvířat se přirozeně upravuje podle dostupnosti potravy, přítomnosti predátorů a dalších přírodních podmínek. Takto fungovaly ekosystémy tisíce let – bez brokovnic, pastí a mysliveckých plánů.
Jedním příkladem z praxe může například být bezzásahová zóna na Šumavě. Po částečném opuštění zásahů se ukazuje, že les se obnovuje (po kůrovcové kalamitě), zvěř se přizpůsobuje a predátoři se vrací. Ze zahraničí můžeme například jmenovat Yellowstone park v USA – návrat vlků vedl k obnovení rovnováhy – počet jelenů se snížil, břehy řek se zalesnily, vrátili se bobři a ptáci.
Tyto příklady ukazují, že nejlepší „péče“ o přírodu je často nechat ji být – a pouze bránit jejímu ničení (kácení, znečištění, rozparcelování území atd.). Moderní ekologie učí, že zdravý ekosystém neznamená čistý, kontrolovaný a řízený prostor. Znamená diverzitu, změnu, adaptaci a volnost. Zvěř není nepřítel, ani na obtíž – je to spoluobyvatel. A jediný důvod, proč někdy „překáží“ je ten, že ji člověk vytlačil z přirozeného prostředí.
Změna klimatu, úbytek druhů, fragmentace krajiny – to jsou skutečné hrozny pro volně žijící zvířata. Ne přemnožené lišky nebo „škodná“. Pokud dnes příroda něčím opravdu trpí, je to vlivem lidí, kteří ji ničí – ne těch, kteří ji v klidu a s respektem pozorují. Přesto stále platí, že myslivci jsou jednou z mála skupin, která se v přírodě pohybuje pravidelně, znají její rytmus a mohou hrát důležitou roli v její ochraně. Ale k tomu je potřeba změnit přístup – od lovců ke strážcům.
Moderní myslivost se může stát oporou přírody – ale jen tehdy, pokud:
Nejde o zábavu ani o soutěž v počtu ulovených kusů.
Nepodporuje násilné zásahy do života zvířat.
Respektuje základní právo volně žijícího tvora na bezpečný život v jeho přirozeném prostředí.
Co všechno může myslivec dělat jinak?
Chránit přirozené biotopy – zadržovat vodu v krajině, pomáhat obnovovat lesy, pečovat o tůně, mokřady, remízky.
Nevkládat se do života zvířat – nesledovat jen „stav zvěře“, ale i její pohodu a přirozený vývoj.
Nahlas se stavit proti násilí v přírodě – vystupovat proti norování, klecovým pastem, střílení mláďat nebo volnému zabíjení predátorů.
Spolupracovat s biology, ochranáři a ekology – jedna profese nedokáže chránit přírodu sama.
Vzdělávat veřejnost – vysvětlovat lidem, proč je třeba chránit přírodu, ne ji ovládat.
Myslivecká činnost by měla být měřena počtem obnovených biotopů, zachovaných úkrytů pro zvěř, nebo vyřešených střetů mezi člověkem a přírodou jinak než zbraní. Například pomocí při zabezpečení silnic proti srážkám se zvěří, vytvářením bezpečných migračních koridorů, upozorňováním na nelegální odstřely a pytláctví, sledováním zdravotního stavu populace bez nutnosti odstřelu.
Změna by ale ideálně měla začít uvnitř myslivecké komunity. Realita ale je, že mnozí myslivci tuto změnu zatím odmítají – z tradice, pohodlí, ze zvyku. Často přetrvává kultura, kde „dobrý myslivec“ je „ten, kdo střílí“.
Pokud má myslivost přežít jako relevantní činnost ve 21. století, musí se změnit zevnitř. Opustit násilné praktiky, přijmout etiku respektu ke zvířatům, přestat považovat přírodu za vlastní revír. Toto neznamená konec myslivosti – má to být její novou budoucností. Práce myslivců může být důležitější než kdy dřív. Myslivci již nemusí být ti, kdo „udržují stav zvěře“, ale mohou být partnery přírody, kteří ji znají, chrání a pomáhají jí přežít v době, kdy čelí největším hrozbám své existence.
Transformace myslivosti není o jednom zákonu nebo jedné změně. Jde o hloubkovou přeměnu přístupu ke zvířatům a přírodě, a to jak v legislativě, tak v myšlení lidí – nejen myslivců, ale celé společnosti. Příroda si neřekne o pomoc. Ale my můžeme říci, že už nechceme být jejími pány, naopak chceme být její součástí.
Kde by se dalo začít?
Změnou legislativy – zákaz norování, zákaz používání živých návnad a pastí, zákaz odstřelu zvěře, zrušení statusu „škodná“.
Novým mysliveckým zákonem (dnešní myslivecký zákon je z roku 2001) – revize ve spolupráci s biology, ekology, etikami a ochranáři.
Změna výuky a vzdělávání myslivců – povinné vzdělávání v ekologii, etologii a ochraně přírody.
Osvětou veřejnosti – mluvit o tom, co se v přírodě děje, podporovat organizace, které usilují o ochranu zvířat a bezzásahové území, vytvářet tlak na politiky, učit děti lásce k přírodě.
Podpora bezzásahových a klidových zón – rozšiřovat bezzásahové zóny, vytvářet klidová území pro zvěř mimo dosah lidí, respektovat migraci a přirozené chování zvířat i za cenu ústupu z komfortní zóny.
Změna není utopie – je to proces. Ale musí být vědomá a systematická. Pokud chceme žít ve světě, kde zvířata nejsou vnímána jako škůdci nebo trofeje, ale jako živé bytosti a naši partneři, musíme změnit pravidla. Nejen zákony, ale i přístup. Ať už jsme myslivci, voliči, rodiče nebo jen lidé, kteří milují zvířata a les – máme v tom všichni svou roli. A každá změna začíná tím, že si přiznáme: současný stav není v pořádku – a může být mnohem lepší.
Možná už přišel čas zanechat v lese ticho místo výstřelu. Nechat zvířata žít, aniž by musela utíkat. Přestat řídit přírodu, která si celý život vystačila bez nás.
Stačí málo: přestat ubližovat. A začít chránit.
S láskou
Katka
Leave A Reply