Toto téma si u mě samo řeklo o přednostní zpracování. V jedné internetové diskuzi jsem jako odpověď na můj komentář dostala informaci, že je naprosto normální jíst zvířata, protože je to zkrátka koloběh života. Je to přirozené, protože i zvířata se přeci navzájem zabíjí za účelem potravy. Pojďme se tomuto tématu tedy podívat trochu blíže „na zoubek“.
To, že zvířata jsou masožravci a navzájem se zabíjí, to je nepopiratelný fakt. Ne každý už ale pátrá dál, aby pochopil, že zvířata nezabíjí bezdůvodně. Vždy zabíjí pouze za účelem přežití a udržení rovnováhy. Paradoxně jsou se svou smrtí naprosto smířená. Ony skutečně chápou hloubku slovního spojení „koloběh života“. Jejich chápání je bytostné, instinktivní a přirozené. Zvířata neulpívají, nežijí v minulosti a nebojí se budoucnosti. Když predátor uloví kořist, děje se to bez zbytečné krutosti – jen jako akt udržení rovnováhy. Kořist ví, že může být ulovena. Její instinkty jsou zaměřené na přežití, ale smrt není nesmyslná – je součástí potravního řetězce. Predátor zabíjí, protože musí. Dělá to rychle, efektivně, bez nenávisti. Není tam utrpení navíc, jen přirozený výměnný proces: život za život. Zvířata cítí bolest a strach, ale nežijí v mentálním příběhu o „nespravedlnosti“ smrti.
V přírodě tedy smrt není „špatná“. Je přirozená, důstojná a propojená s životem. Toto je opravdový koloběh života. Netýká se zdaleka ale jen živočišné či lidské říše. Týká se všeho živého okolo nás. Krásným příkladem nám mohou být rostliny, které jsou zkrátka perfektně dokonalé v každé své fázi života. Zrno nese celý potenciál budoucí rostliny. Postupem času rostlinka nasává vodu, světlo, živiny – rozvíjí se. Prostřednictvím svého květenství předává život dál – tvoří semena. A když přijde její čas, listy opadávají, tělo se rozpadá a navrací se do půdy. Tlející tělo poskytuje živiny pro nový život – nové rostliny. Nové mladé rostlinky vyrostou z rozkladu těch předchozích. Mnoho lidí vnímá rostliny jen pro krásu jejich květů, ale pravda je, že každá fáze jejich života je nesmírně důležitá nejen pro ně, ale i pro celý ekosystém. Nic se neztrácí – smrt je výživa, smrt je zároveň i životem. Pro rostlinu smrt není konec, ale služba dalšímu životu.
No, a jak do toho zapadá člověk? Těžko. Dříve lidé žili v mnohem těsnějším spojení s přírodou a chápali její cykly, dle kterých se řídili. Jejich životní styl, hodnoty a spiritualita byly pevně zakořeněné v přírodních rytmech. Zemědělství, lov, sběr a pastevectví lidi učily všímavosti k cyklům ročních období, růstu, sklizni i smrti. Když zaseli – čekali. Když sklízeli – děkovali. Když přišla zima – přizpůsobili se, nezápasili s ní. Viděli porod i smrt, často v rámci jedné rodiny – smutek nebyl trauma, ale součást příběhu. Naši předci věděli, že život nekončí smrtí – duše přechází, tělo se vrací zemi. Smrt nebyla porážkou, ale návratem do celku. Z toho vyplýval respekt a pokora k životu i smrti.
Moderní společnost je odpojená od přirozených cyklů. Žijeme zavření v betonových kostkách při umělém světle. Sklízíme plody v zimě. Jsme posedlí kontrolou a prodlužováním života. Jsme jen velice málo ochotní čelit smrti – vytěsňujeme ji z domácností, z rozhovorů, ze společnosti. Smrt jsme přenechali institucím, zatímco sami se snažíme žít tak, jako by neexistovala. Tento odklon od přirozeného vědomí konečnosti se však neprojevuje jen v našem vztahu k lidské smrti, ale i ve způsobu, jakým zacházíme s ostatními živými bytostmi. Dnes se člověk často nechová jako součást koloběhu života, ale jako jeho narušitel. Zvířata nezabíjíme s vědomím a pokorou, že si bereme jejich život za účelem výživy či přežití, jak to dělali naši předkové. Místo toho jsme vytvořili systémy, které životy zvířat berou bez uvědomění, bez úcty, bez míry – hlava nehlava. V obrovských počtech, anonymně, průmyslově. Ztrácíme tak kontakt nejen s podstatou smrti, ale i s úctou k životu samotnému. Tento přístup má jen pramálo společného s opravdovým koloběhem života.
Pokud už se rozhodneme jíst maso, měli bychom alespoň hluboce přehodnotit způsob, jakým se zvířaty nakládáme. Zabít zvíře by neměl být chladný, automatizovaný akt – měl by to být vědomý, pokorný krok, který respektuje život, jež byl ukončen. V každém soustu masa by mělo být cítit vědomí oběti, a ne jen chuť nebo zvyk. Život není komodita, ale posvátnost.
A přesto – můžeme jít ještě dál. Lidstvo již nemusí zabíjet, aby přežilo. Naše těla jsou schopna žít plnohodnotně, zdravě a silně i bez masa. Často slýcháme argument, že maso obsahuje nenahraditelné živiny – ale výživa dnes není záhadou. Všechny potřebné látky, včetně bílkovin, železa, omega-3 mastných kyselin nebo vitaminu B12, lze získat i z rostlinné stravy nebo v kombinaci s přírodními doplňky. Rozdíl je v postoji: Jde o volbu – volbu ctít životy ostatních bytostí.
Přestat zabíjet zvířata není extrém, je to návrat k soucitu a vědomí. Je to volání po tom, abychom se znovu stali součástí koloběhu života – ne jako ti, kdo jej ovládají, ale jako ti, kdo jej s úctou sdílejí.
Na závěr bych chtěla říci, že i já jsem dlouhá léta jedla maso. Jakmile jsem ale pochopila hloubku úžasných zvířecích bytostí, bylo mi jasné, že se k masité stravě již nevrátím. Zvířata se nám znovu a znovu vydávají jako oběti. Přestože je často nevnímáme jen jako potravu, jejich duše nesou hlubší poselství. Nesou svůj úděl s tichou důvěrou – věří, že skrze tuto bolest nám jednoho dne pomohou otevřít oči, změkčit srdce a pozvednout naše vědomí. Možná nám tím připomínají, že skutečná síla neleží v moci nad jinými, ale v soucitu, úctě a schopnosti žít v harmonii se vším, co dýchá. A až to pochopíme, možná už nebude potřeba, aby dál trpěla.
S láskou
Katka
Leave A Reply