Duše zvířat

Jako společnost již z velké míry akceptujeme fakt, že jsme duchovní bytosti a že každý má svou duši. Jak je to ale u zvířat?

Věříme, že fakta jsou pouze vědecky podložené informace. Věda je však protipólem duchovního poznání. Spirituální přístup vychází zejména z toho, co nám říká naše intuice a naše srdce. Konečné rozhodnutí, zda věříme na duše a princip jejich učení skrze reinkarnace, je tedy na každém z nás.

Z mého pohledu je to absolutně jasné, že zvířata mají duši. Já jdu ve svém chápání ještě dále a věřím, že se zvířecí duše od té lidské nijak neliší. Naopak, věřím, že všichni z nás mají za sebou již mnoho zvířecích životů. V některých zdrojích se uvádí, že zvířecí forma předchází té lidské, tedy že reinkarnacemi v tělech zvířat procházíme jako první a teprve po určitém prožití lekcí se duše může inkarnovat do lidského těla. Poté už se nestává, že by se duše reinkarnovala zpět do zvířecích těl, to by k tomu musel být opravdu pádný důvod (např. trest za nezvládnutou reinkarnaci).

Já sice věřím, že duše první prožívá bytí ve zvířecím těle, ale myslím si, že i po mnoha lidských životech se může znovu inkarnovat do zvířecího těla a to nejen „za trest“. Přeci jen, žití ve zvířecím a lidském těle s sebou zkrátka nese úplně jiný typ prožívání a lekcí.

Stalo se Vám někdy, že jste se zadívali do očí svých mazlíčků a prohlásili jste, že mají lidské oči? Nebo že Vám někdo z přátel řekl, že se Váš pes či kočka chovají jako lidé? Já jsem se s takovými případy setkala mnohokrát. U takových zvířátek je rozpoznatelný rozdíl v chování oproti ostatním zvířátkům stejného druhu/ rasy. S shodou okolností mám doma jednoho takového krasavce. Jsem hrdou majitelkou zlatého retrívra, můj rozkošník se jmenuje Bailey a již od svého dětství se prostě chová jako člověk. Od prvního okamžiku, kdy jsem si ho vezla domů v autě, si na mě lehl a upřeně se na mě díval, jako by mi chtěl říct, že jsme konečně spolu. V tu chvíli mi bylo jasné, že je to opravdu výjimečná bytost. Mnoho z mých přátel mi nezávisle na sobě řeklo, že můj pes je prostě člověk. Takové věci mě nemohou nechat na pochybách, že se naše duše může z různých důvodů znovu rozhodnout prožít inkarnaci ve zvířecí formě.

Mnoho z nás asi již slyšelo o tom, že než se naše duše skutečně inkarnuje do fyzického těla, tak si již dopředu naplánuje, co v rámci dané inkarnace chce prožít a jakým lekcím se chce naučit. Domlouvá se, kdo budou její duchovní průvodci, uzavírá různé kontrakty s ostatními dušemi (např. že pomůžeme jiné duši/ člověku s konkrétním tématem atd.). Otázkou ovšem je, zdali se takto domlouváme i se svými zvířecími mazlíčky. Já věřím, že než se dušička zvířátka skutečně inkarnuje, tak jsme s ním opravdu domluveni, že budeme jeho páníčkem. Však se jen podívejme, jak někdy naše zvířátka mají naprosto odlišnou povahu od té naší. Občas nás zvířátka dokáží dohánět téměř až k šílenství svým odlišným přístupem k životu. Vezměme si příklad, kdy ráno pospícháme do práce, ale před odchodem ještě musíme vyvenčit pejska. Jak taková procházka většinou probíhá? Nervózní páníček tahá pejska za vodítko, protože ten zrovna objevuje zajímavé pachy na každém rohu (a jo, tohle znám až moc dobře :)). Z našeho pohledu je to otravná věc, ale ve skutečnosti nás tím zvířecí parťák učí žít v klidu, rozvážnosti a v plynutí s přirozeným rytmem Země. Dost často si ani neuvědomujeme, jak významnou roli naši čtyřnozí (ale vlastně nejen Ti) parťáci hrají v našich životech. Když se na chvíli zastavíme a ohlédneme se zpět, možná si uvědomíme, jak jsme se sami díky nim změnili.

Soužití se zvířátkem je oboustranný vztah, kde se obě duše učí navzájem. Je to posvátné spojení, které přetrvá napříč časem. Pokud jsme schopni si se zvířátkem vybudovat pevný vztah založený na lásce a důvěře, esence zvířátka s námi zůstává i po tom, co opustí fyzické tělo. Dokonce můžeme stále i komunikovat se zvířátky, která již opustila tento 3D svět. Jak se říká, láska nezná hranic, a v tomto případě to platí dvojnásob :).

K.